Info
Divadlo Puk je profesionální loutkové divadlo, které se specializuje na představení po děti od 3 let a děti mladšího školního věku.
Divadlo hraje po celé republice a nabízí představení pro kulturní a společenské akce i festivaly. Pravidelně hrajeme v malém komorním divadle v centru Prahy – v Divadle Troníček. Dále jste nás mohli vidět: Mezinárodní festival Letní Letná, Vyšehrátky, Loutkobraní, Pohádkové léto na Červené Lhotě, Tančírna Račí údolí a mnohé další scény.
O pejskovi a kočičce
představení pro děti od 3 let, 50 min.
V naší inscenaci se můžete těšit na pohádky:
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
Jak si pejsek a kočička dělali k svátku dort
Jak našli panenku, která tence plakala
O pyšné noční košilce
Inscenace se snaží zachovat milý „čapkovský “ humor a držet se věrně předlohy, tak, jak to mají děti rády.
Reference
Časopis RESPEKT
Jana Řeháková
25. 3. 2023
V úterý se probouzím s radostným očekáváním. U snídaně se zamyslím nad tím, jestli nejsem blázen, když se ani trochu nebojím vézt čtrnáct malých dětí tramvají do centra Prahy. Ale nejsem, prostě to půjde dobře. Dám si jednoduché zadání: Užít si den a vrátit se do školky se všemi dětmi ve zdraví.
S dětmi a kolegyní Františkou máme sraz u metra Nádraží Holešovice. Děti z lesní školky, které obvykle vídám v praktickém pogumovaném oblečení se skvrnami od bláta, tentokrát přicházejí nastrojené v hezkých čistých kalhotách a šatech, holčičky mají různé mašle a ozdůbky. Těší se do divadla. Jeden z nejmladších, tříletý Josífek, ještě v divadle nikdy nebyl, je docela neposedný a rád věci okouší svými smysly. Jsem zvědavá, jak představení zvládne celé vsedě. Rodičům se líbí, že něco podnikáme. Dvě maminky se dokonce svezou s námi kus tramvají. Jsem za to ráda.
Cesta tramvají je veselá, máme vyhlídkovou jízdu podél Vltavy a centrem Prahy a povídáme si o lodích a všem, co vidíme. Z Lazarské jdeme kus pěšky až k piazzettě s Kafkovou otočnou hlavou. Děti necháme konečně chvilku rozběhnout, okamžitě se uvolní a jásavě poskakují a pobíhají okolo, zatímco je stále znovu počítáme.
V divadélku Puk jsou zvyklí na lesní školky a předem nám nabídli, že se uvnitř můžeme nasvačit. Na chvíli proměníme maličké foyer v jídelnu, jdeme asi stokrát na záchod a marně se snažíme srovnat svršky a batůžky na úhlednou kupičku. Dokážeme se najíst a usadit na polštáře přímo před pódiem (předem malá promluva s dětmi, jak se chovat v divadle), to vše včas, což považuji za malý zázrak.
Divadlo je naprosto skvělé. Malá loutka Josefa Čapka uvede a pak uzavře vyprávění. Scéně dominuje čapkovský domeček, kde během představení neuvěřitelně řádí – honí se, bouchají se polštáři, vaří, povídají si, perou se v pračce, utěšují malou panenku atd. – velcí maňásci Pejsek a Kočička. Děti řičí smíchem, všechny bez rozdílu se baví, směju se, až mi tečou slzy, takhle jsem se v divadle dlouho neřehtala. Vtipy jako „prší, zmokne nám prádlo“ nebo „kakao a zelí a jednu hlavu z husy“ herci podali dokonale. Malý Josífek je zaujatý stejně jako ostatní. Děti nás vůbec nepotřebují. Baví mě být pro tu chvíli nadšeným divákem a jsem vděčná, že mohu dělat práci, kde je tolik prostoru pro „vyvenčení“ vnitřního dítěte. Divadlo končí jemnou a lehce zasněnou pohádkou O pyšné noční košilce. Všichni se při ní zklidní a krásně se nám odchází.
Cesta zpět tramvají je už trochu náročnější, máme starost o bezpečí už unavených nejmenších dětí, které se nedrží tyče úplně pevně. Místo na sezení pro nejmladšího musím doslova vybojovat. Do školky přijdeme na oběd. V jurtě nezatápíme, prostor už by se ani nestihl vyhřát a ve svetrech je nám tak akorát. Děti si po jídle umyjí své nádobí a vlezou si do spacáků. Jarní pohádku jim dnes čte paní Lída, oblíbená „pohádková čtecí babička“, která k nám chodí každé úterý.
Po odpočinku jdeme na svačinu na zahradu a už tam zůstáváme. Děti si volně hrají v jarním slunci a rozjíždějí své vlastní projekty. Stavějí z prken domečky, vyrábějí z bláta lektvary, houpají se, honí se, zkoumají žížalu a lezou na strom, stejně jak to dělaly děti za doby Josefa Čapka a jak to, doufám, budou moci děti dělat vždycky. Nakonec po trošce deště se všichni radujeme z nádherné klenuté duhy.
Večer uléhám s pocitem, že moje intuice měla zase jednou pravdu a den byl celý jako z pohádky.
Jana Řeháková
25. 3. 2023
V úterý se probouzím s radostným očekáváním. U snídaně se zamyslím nad tím, jestli nejsem blázen, když se ani trochu nebojím vézt čtrnáct malých dětí tramvají do centra Prahy. Ale nejsem, prostě to půjde dobře. Dám si jednoduché zadání: Užít si den a vrátit se do školky se všemi dětmi ve zdraví.
S dětmi a kolegyní Františkou máme sraz u metra Nádraží Holešovice. Děti z lesní školky, které obvykle vídám v praktickém pogumovaném oblečení se skvrnami od bláta, tentokrát přicházejí nastrojené v hezkých čistých kalhotách a šatech, holčičky mají různé mašle a ozdůbky. Těší se do divadla. Jeden z nejmladších, tříletý Josífek, ještě v divadle nikdy nebyl, je docela neposedný a rád věci okouší svými smysly. Jsem zvědavá, jak představení zvládne celé vsedě. Rodičům se líbí, že něco podnikáme. Dvě maminky se dokonce svezou s námi kus tramvají. Jsem za to ráda.
Cesta tramvají je veselá, máme vyhlídkovou jízdu podél Vltavy a centrem Prahy a povídáme si o lodích a všem, co vidíme. Z Lazarské jdeme kus pěšky až k piazzettě s Kafkovou otočnou hlavou. Děti necháme konečně chvilku rozběhnout, okamžitě se uvolní a jásavě poskakují a pobíhají okolo, zatímco je stále znovu počítáme.
V divadélku Puk jsou zvyklí na lesní školky a předem nám nabídli, že se uvnitř můžeme nasvačit. Na chvíli proměníme maličké foyer v jídelnu, jdeme asi stokrát na záchod a marně se snažíme srovnat svršky a batůžky na úhlednou kupičku. Dokážeme se najíst a usadit na polštáře přímo před pódiem (předem malá promluva s dětmi, jak se chovat v divadle), to vše včas, což považuji za malý zázrak.
Divadlo je naprosto skvělé. Malá loutka Josefa Čapka uvede a pak uzavře vyprávění. Scéně dominuje čapkovský domeček, kde během představení neuvěřitelně řádí – honí se, bouchají se polštáři, vaří, povídají si, perou se v pračce, utěšují malou panenku atd. – velcí maňásci Pejsek a Kočička. Děti řičí smíchem, všechny bez rozdílu se baví, směju se, až mi tečou slzy, takhle jsem se v divadle dlouho neřehtala. Vtipy jako „prší, zmokne nám prádlo“ nebo „kakao a zelí a jednu hlavu z husy“ herci podali dokonale. Malý Josífek je zaujatý stejně jako ostatní. Děti nás vůbec nepotřebují. Baví mě být pro tu chvíli nadšeným divákem a jsem vděčná, že mohu dělat práci, kde je tolik prostoru pro „vyvenčení“ vnitřního dítěte. Divadlo končí jemnou a lehce zasněnou pohádkou O pyšné noční košilce. Všichni se při ní zklidní a krásně se nám odchází.
Cesta zpět tramvají je už trochu náročnější, máme starost o bezpečí už unavených nejmenších dětí, které se nedrží tyče úplně pevně. Místo na sezení pro nejmladšího musím doslova vybojovat. Do školky přijdeme na oběd. V jurtě nezatápíme, prostor už by se ani nestihl vyhřát a ve svetrech je nám tak akorát. Děti si po jídle umyjí své nádobí a vlezou si do spacáků. Jarní pohádku jim dnes čte paní Lída, oblíbená „pohádková čtecí babička“, která k nám chodí každé úterý.
Po odpočinku jdeme na svačinu na zahradu a už tam zůstáváme. Děti si volně hrají v jarním slunci a rozjíždějí své vlastní projekty. Stavějí z prken domečky, vyrábějí z bláta lektvary, houpají se, honí se, zkoumají žížalu a lezou na strom, stejně jak to dělaly děti za doby Josefa Čapka a jak to, doufám, budou moci děti dělat vždycky. Nakonec po trošce deště se všichni radujeme z nádherné klenuté duhy.
Večer uléhám s pocitem, že moje intuice měla zase jednou pravdu a den byl celý jako z pohádky.